Judikatura ESLP

Detail rozhodnutí

 

Číslo stížnosti:26141/03
Jméno / název stěžovatele: Fiala
Spojeno s:
Žalovaný stát: Česká republika
Typ rozhodnutí: rozhodnutí
Datum rozhodnutí: 15.11.2005
Rozhodovací formace: senát
Dotčené články Úmluvy: Článek 6 odstavec 1 Úmluvy
Článek 8 Úmluvy
Článek 14 Úmluvy
Článek 35 Úmluvy
Článek 5 Protokolu č. 7
Významnost: 3
Oblast práva: civilní
Podoblast práva: občanské právo procesní
rodinné právo
Hesla: přístup k soudu [ Spravedlivý proces ]
právní pomoc [ Spravedlivý proces ]
rozhodování v rodinných věcech [ Typ řízení; občanskoprávní řízení ]
majetek [ Diskriminace ]
pohlaví [ Diskriminace ]
objektivní a rozumné odůvodnění [ Diskriminace ]
odlišné zacházení [ Diskriminace ]
přímá diskriminace [ Diskriminace ]
stížnost zjevně neopodstatněná [ Podmínky přijatelnosti a vyškrtnutí stížnosti ]
vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy [ Podmínky přijatelnosti a vyškrtnutí stížnosti ]
Popis: Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že námitka diskriminace na základě pohlaví a majetku při rozhodování o výchově dítěte stěžovatele a jeho styku s ním (článek 14 Úmluvy ve spojení s články 8 Úmluvy a článkem 5 Protokolu č. 7) je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku prohlásil stížnost za přijatelnou.
Originální znění: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-71648
Anotace v českém jazyce: Fiala_rozhodnutí_anotace.pdf
Rozhodnutí v českém jazyce: Fiala_rozhodnutí.pdf


RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ
O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 26141/03
Jiří FIALA proti ČESKÉ REPUBLICE



Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 15. listopadu 2005 v senátu ve složení
pánové J.-P. Costa, předseda,
A. B. Baka,
R. Türmen,
K. Jungwiert,
M. Ugrekhelidze,
paní D. Jočienë,
pan D. Popović, soudci,
a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 5. srpna 2003,

s ohledem na rozhodnutí projednat stížnost přednostně na základě článku 41 Jednacího řádu Soudu

a s ohledem na stanovisko předložené žalovanou vládou a na repliku stěžovatele na toto stanovisko,

vynesl po poradě následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

Stěžovatel, pan Jiří Fiala, narozený v roce 1963 a bytem v Košíku, je českým občanem. Před Soudem jej zastupuje pan J. Kutěj, advokát zapsaný u České advokátní komory.

Žalovanou vládu zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

A. Okolnosti případu

Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

V letech 1989 a 1992 se z manželství stěžovatele s M. F. narodili T. a M.

1. Řízení ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti

V dubnu roku 2000 podala M. F. pro účely rozvodu návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem.

Obvodní soud pro Prahu 9 nejprve ustanovil dětem opatrovníka (místně příslušný sociální odbor) a poté dne 26. května 2000 schválil dohodu rodičů, podle které měly být nezletilé děti pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy M. F. Stěžovatel se zavázal platit ve prospěch svých synů výživné a směl se s nimi stýkat vždy v úterý a ve čtvrtek odpoledne, každý druhý víkend, jeden týden během zimních prázdnin, tři týdny během letních prázdnin a každé druhé vánoce. Tato úprava nabyla právní moci dne 13. září 2000, tedy v den, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu vynesený dne 18. července 2000.

Podle zprávy opatrovníka probíhala setkání stěžovatele se syny bez problémů až do konce letních prázdnin roku 2000. Pak začala bývalá manželka stěžovateli v jeho styku s dětmi bránit. Po zjištění, že nezletilé děti trpí v důsledku rodinné situace a manipulace ze strany rodičů, zejména pak matky, byla všem dotčeným doporučena terapie ve specializovaném centru. M. F. se jí nepodrobila.

V říjnu roku 2000 požádala M. F. o zvýšení výživného placeného stěžovatelem. Ten dne 10. listopadu 2000 odpověděl návrhem na snížení výše výživného a na změnu úpravy styku s dětmi. Dne 29. prosince 2000 navrhl změnu ve výchově s odůvodněním, že mu M. F. brání ve styku s dětmi. Ústní jednání konané dne 15. prosince 2000 bylo odročeno na 14. února 2001.

Dne 5. ledna 2001 pověřil soud znalce z oboru psychiatrie a psychologie vypracováním posudku o duševním stavu zúčastněných a jejich vzájemných vztazích.

V závěru ústního jednání dne 14. února 2001 vydal soud bez návrhu předběžné opatření opravňující stěžovatele ke styku se syny každý druhý víkend. Opatření nabylo právní moci dne 20. února 2001.

Ve dnech 8. března a 10. dubna 2001 ustanovil soud nové znalce, neboť znalci ustanovení dne 5. ledna 2001 byli příliš vytíženi. Znalecké posudky byly vyhotoveny ve dnech 12. června a 7. července 2001.

Dne 12. června 2001 stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření ve věci styku s dětmi a výživného. Zamítavé rozhodnutí ze dne 19. června 2001 bylo Městským soudem v Praze dne 7. prosince 2001 potvrzeno.

Ve dnech 12. července a 27. září 2001 podal stěžovatel soudu návrh na výkon rozhodnutí ze dne 14. února 2001 a na uložení pokuty M. F., jelikož od 15. června 2001 uvedené rozhodnutí neplnila. Tyto návrhy podle všeho zůstaly bez odezvy.

Stěžovatel zároveň navrhl vydání předběžného opatření na svěření dětí do své péče. Tento návrh byl dne 17. července 2001 zamítnut, příslušné rozhodnutí však bylo následně zrušeno městským soudem, neboť stěžovatel dne 2. července 2001 podal návrh na vyloučení soudce. Jeho další návrhy na vydání předběžných opatření ve věci svěření do výchovy a práva na styk s dětmi ze dne 27. září a 29. října 2001 byly zamítnuty.

V listopadu roku 2001 se opatrovník obrátil na znalce, který v posudku zaslaném soudu doporučil, aby již děti nebyly traumatizovány a aby byly chráněny jejich zájmy, třeba i na úkor práv rodičů. Na základě tohoto posudku a také s ohledem na stanovisko dětského centra, pod jehož dohledem byla rodina od března roku 2000 a které navrhlo přerušení styků otce s dětmi za účelem zklidnění situace, dal opatrovník souhlas k zákazu kontaktů mezi stěžovatelem a jeho syny.

Městský soud dne 12. prosince 2001 vyloučil z projednávání věci soudkyni obvodního soudu, která se již nepovažovala za nestrannou z důvodu arogantního chování stěžovatele. Dne 3. ledna 2002 byl spis přidělen jinému soudci.

Na ústním jednání dne 26. března 2002 vyslechl soud M. F. a nařídil šetření v bydlišti stěžovatele. Z důvodu nepřítomnosti svědka bylo jednání nařízené na 30. dubna 2002 odročeno na 20. června 2002. Posledně uvedeného dne soud rovněž vyslechl nezletilé děti, které prohlásily, že se s otcem nechtějí vídat.

Z pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že místopředseda obvodního soudu dne 6. června 2002 uvedl, že výkon opatření ze dne 14. února 2001 nebyl nařízen, protože se situace zkomplikovala z důvodu procesní aktivity rodičů, která vyžadovala postupné předávání spisu odvolacímu soudu.

Obvodní soud dne 25. června 2002 vydal rozsudek o výkonu rodičovské zodpovědnosti, jímž zamítl návrhy stěžovatele na snížení výživného a na změnu rozhodnutí o svěření dětí do výchovy a rovněž jeho návrhy na předběžná opatření ohledně úpravy styku s dětmi. Stěžovateli byl navíc zakázán veškerý styk s jeho nezletilými dětmi. Soud své rozhodnutí opřel o výpovědi rodičů a dětí, o posudky příslušných místních orgánů (včetně opatrovníka dětí) a škol, které děti navštěvovaly, a dále o posudky vypracované specializovanými dětskými centry. Bylo zjištěno, že M. F. od září roku 2001 brání stěžovateli ve styku s dětmi z důvodu jeho hrubého vyjadřování; nezletilí údajně prohlásili, že otce nemají rádi a že s ním nechtějí být. Podle znaleckého posudku jsou oba rodiče způsobilí vykonávat svá rodičovská práva, děti však žijí v prostředí, které je vůči stěžovateli nepřátelské, což představuje hrozbu pro jejich osobní vývoj. Znalci tedy doporučili, aby styk stěžovatele se syny byl sice méně častý, avšak vždy na delší období. V souvislosti s právem na styk soud s přihlédnutím k zájmu dětí uvedl:

„Otec má nepochybně právo podílet se na výchově svých nezletilých dětí a na styk s nimi. V situaci, kdy se chlapci v přítomnosti otce cítí ohroženi a odmítají jej, soud po posouzení provedených důkazů a se zřetelem k přání dětí rozhodl zakázat otci styk s nezletilými dětmi. Soud si je vědom toho, že se jedná o zásah do rodičovských práv a o jejich omezování. Soud o tomto zákazu rozhodl s ohledem na situaci, v níž se nezletilí chlapci v současnosti nacházejí, a s ohledem na postoj otce k řešení této situace. (…) Je třeba, aby otec změnil svůj postoj vůči matce (…). Ta nepochybně také hrála negativní roli, když vytvářela nepřátelské prostředí vůči [stěžovateli]. (…) V tomto okamžiku potřebují oba chlapci klid, který mohou nalézt pouze tehdy, nebudou-li nuceni se stýkat se [stěžovatelem], nebude-li vedeno žádné soudní řízení a budou-li mít možnost nalézt si sami cestu ke svému otci. (…)“

Dne 9. září 2002 se stěžovatel odvolal. Dne 23. září 2002 byl spis postoupen městskému soudu.

Následně však bylo zjištěno, že se spis ztratil. Jeho rekonstrukce byla dokončena dne 5. června 2003. Po dobu, kdy se obvodní soud domníval, že se spis nachází u městského soudu, nerozhodoval o dalších návrzích, jako byly návrhy na výkon rozhodnutí ze dne 14. února 2001 podané stěžovatelem ve dnech 11. listopadu 2002 a 24. března 2003, návrhy na předběžná opatření směřující k zákazu styku stěžovatele s dětmi podané M. F. ve dnech 2. prosince 2002 a 24. března 2003, návrhy stěžovatele týkající se výživného ze dne 10. února a 1. dubna 2003 a návrhy z 1., 6. a 10. března 2003 týkající se předběžné změny ve výchově dětí a styku s dětmi během prázdnin.

Dne 25. dubna 2003 podal stěžovatel proti státu žalobu na náhradu škody s tím, že se nemohl stýkat se svými dětmi z důvodu neschopnosti státu zajistit výkon soudních rozhodnutí a z důvodu neplnění lhůt stanovených pro rozhodování o návrzích na vydání předběžných opatření.

Dne 7. června 2003 podal prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, ve které poukazoval na nečinnost obvodního soudu ve věci návrhů na výkon rozhodnutí a na vydání předběžných opatření a tvrdil, že tato nečinnost představovala zásah do jeho práv na spravedlivý proces a na respektování jeho soukromého a rodinného života.

Dne 10. června 2003 vyhověl obvodní soud návrhu M. F. na vydání předběžného opatření, kterým byl stěžovateli zakázán veškerý styk s dětmi. S ohledem na skutečnost, že rozsudek ze dne 25. června 2002 dosud nenabyl právní moci a že stěžovatel trval na výkonu svého práva na styk s dětmi, soud uvedl, že děti byly již několikrát vystaveny setkání s příslušníky policie a prohlašovaly, že se se svým otcem nechtějí setkat z důvodu jeho nemístného chování. Soud dospěl k závěru, že daná situace je natolik vyhrocená, že je nezbytné spolupracovat se specializovanými centry, aby bylo možné vhodnou formou upravit právo stěžovatele na styk s dětmi.

Téhož dne soud zamítl návrhy na vydání předběžných opatření podané stěžovatelem.

Dne 23. června 2003 podal stěžovatel proti rozhodnutím ze dne 10. června 2003 odvolání, v němž zpochybnil způsobilost a nestrannost příslušného soudce. V odvolání uvedl, že soudce nebyl s to vyslechnout znalce a že děti, které dle jeho názoru trpěly syndromem zavrženého rodiče, byly vyslýchány až poté, co téměř po dobu dvou let musely snášet „teror“ ze strany M. F.

Dne 2. srpna 2003 byl na návrh stěžovatele vypracován psychiatrický posudek. Podle jeho zpracovatele trpěly děti vážnou formou syndromu zavrženého rodiče a jedinou vhodnou terapií bylo svěřit je do výchovy otce.

Vláda tvrdí, že odborníci oslovení opatrovníkem v letech 2003 a 2004 odmítli převzít rodinu do své péče. Jediný odborník, který souhlasil, byl odmítnut M. F. z finančních důvodů. Ze zprávy veřejného ochránce práv ze dne 30. srpna 2004 vyplývá, že náklady na vyšetření nakonec uhradil opatrovník.

Dne 9. října 2003 byl městskému soudu předložen rekonstruovaný spis spolu s vyjádřením soudce k námitce podjatosti vznesené stěžovatelem.

Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003 tento soud rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 25. června 2002 a proti rozhodnutím ze dne 10. června 2003. Městský soud zrušil předběžné opatření a výrok rozsudku o zákazu styku stěžovatele s dětmi, v ostatním pak napadená rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že nedošlo k podstatné změně okolností a že je nutné stabilizovat výchovné zázemí dětí. Pokud se jedná právo na styk s dětmi, soud zdůraznil:

„(…) Úkolem rodiče, jemuž nebyla svěřena výchova nezletilého dítěte, ale který má právo na styk s dítětem, je působit pozitivně při výchově dítěte a nikoli nepříznivě ovlivňovat výsledky výchovy, o niž řádně dbá druhý rodič. Tento druhý rodič (…) musí na oplátku vytvářet příznivé podmínky pro jejich vzájemný styk (…).

(…) soud musí detailně posoudit důvody, pro něž rodič, který má dítě v péči, brání styku dítěte s druhým rodičem. Je-li chování rodiče, který má dítě v péči, v rozporu se zájmy dítěte (to znamená tehdy, je-li zamezování styku svévolné a nasvědčuje-li tomu, že tento rodič pohrdá výchovnou rolí druhého rodiče), musí soud vždy zhodnotit, zda nebyly splněny podmínky pro případnou změnu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte. V této souvislosti má svůj význam i skutečnost, že nedůvodné ztěžování styku mezi dítětem a rodičem, jemuž toto dítě nebylo svěřeno do péče, se oprávněně považuje za podstatné pochybení při výchově nezletilého dítěte, které ohrožuje vývoj jeho osobnosti (…).

(…) Potřeba provést náležité zjištění skutkového stavu v součinnosti s odborníky je o to naléhavější, zastává-li rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, negativní postoj ke styku nezletilého dítěte s druhým rodičem. Tento negativní postoj však nemůže být rozhodující skutečností, která by odůvodňovala omezení či dokonce zákaz styku mezi dítětem a druhým rodičem.“

Za těchto okolností dospěl městský soud k závěru, že ačkoliv měl soud prvního stupně výhrady k chování matky vytvářející vůči otci nepřátelské prostředí, nevzal do úvahy všechny jeho důsledky. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o vzácný případ, kdy výkon práva na styk s dítětem se nedaří realizovat zejména pro zjevné odmítání ze strany druhého rodiče, soud považuje za nezbytné přesněji zjistit, jak probíhaly předchozí styky mezi dětmi a stěžovatelem a jakou roli v nich otec hrál, a dát stávající situaci k vyjasnění znalcům.

Soud se dále vyslovil k návrhům na vydání předběžného opatření:

„Vysoký počet návrhů na vydání předběžných opatření podaných v tomto řízení svědčí o tom, že účastníci nepochopili smysl tohoto institutu upraveného občanským soudním řádem. Předběžné opatření lze vydat pouze tehdy, byla-li prokázána potřeba dočasné úpravy (…). Předběžné opatření nelze přijmout k úpravě faktických vztahů (nýbrž vztahů právních) mezi účastníky (…). V řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti takto nelze předjímat konečné rozhodnutí o právu na péči o dítě a o právu na styk s ním.“

Městský soud nakonec rozhodl o přidělení věci jinému soudci v prvním stupni, a to z důvodu podstatných vad, jimiž předchozí řízení trpělo (zejména nedodržení lhůt stanovených k rozhodnutí o návrzích na vydání předběžných opatření).

Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. února 2004 a téhož dne se stalo vykonatelným předběžné opatření ze dne 14. února 2001.

Stěžovatel dne 12. prosince 2003 odvedl svého staršího syna k sobě, což bylo kvalifikováno jako únos (právo na styk s otcem se stalo vykonatelným až od 12. února 2004) a stěžovatel strávil jeden měsíc ve vazbě.

V lednu 2004 podal stěžovatel soudu návrh na omezení rodičovských práv M. F. a na změnu výchovy. M. F. navrhla vydání předběžného opatření, kterým by byl zakázán styk mezi stěžovatelem a dětmi.

Dne 6. února 2004 synové stěžovatele nesouhlasili s jeho pokusem o realizaci práva na styk, což vedlo k potyčce, po níž následovala trestní oznámení.

Dne 10. února 2004 stěžovatel navrhl výkon rozhodnutí ze dne 14. února 2001. Sdružení na ochranu dětí navrhlo, aby byl zbaven rodičovské zodpovědnosti, opatrovník soudu navrhl, aby nařídil, že setkání se mají konat za přítomnosti psychologa.

Dne 2. března 2004 byla M. F. zaslána výzva podle § 272 odst. 2 občanského soudního řádu.

Dne 3. března 2004 vydal obvodní soud předběžné opatření, na jehož základě měl stěžovatel právo na styk se svými syny každé druhé pondělí na bezpečném místě za přítomnosti psychologa a dále každou druhou sobotu. Soud shledal, že děti byly pod vlivem nenávisti panující mezi rodiči a traumatizovány pomyšlením na setkání se svým otcem, a dospěl k nutnosti dočasné úpravy, aby děti nepovažovaly styk se svým otcem za trest, nýbrž za obohacení. Stěžovatel se odvolal a vznesl námitku podjatosti, která byla městským soudem dne 19. března 2004 zamítnuta.

Dne 17. března 2004 navrhl stěžovatel vydání předběžného opatření, jímž se domáhal, aby se svým mladším synem mohl strávit velikonoční prázdniny. Tento návrh byl dne 24. března 2004 zamítnut s tím, že předběžné opatření, jehož smyslem bylo pomoci stěžovateli v obnovení kontaktu s dětmi, bylo před nedávnem přijato.

V závěru ústního jednání konaného dne 30. března 2004, během kterého byl proveden výslech rodičů a byly přečteny písemné důkazy, obvodní soud zamítl návrhy, jimiž stěžovatel usiloval o zproštění vyživovací povinnosti, což odůvodňoval tím, že se o něj synové nezajímají. Stěžovatel dále navrhoval snížení výživného za dobu strávenou ve vazbě. V ostatním bylo řízení odročeno a bylo zadáno vyhotovení nových znaleckých posudků. Stěžovatel se odvolal.

Dne 3. dubna 2004 se uskutečnilo setkání stěžovatele s jeho starším synem, který poté prohlásil, že zaleží jen na něm, zda se bude chtít stýkat se svým otcem.

Dne 13. dubna 2004 navrhl stěžovatel vydání předběžných opatření, na jejichž základě by mu bylo dovoleno doprovodit mladšího syna k zubaři a strávit s dětmi letní prázdniny. Obvodní soud uvedené návrhy dne 19. dubna 2004 zamítl jako nedůvodné, přičemž odkázal na řízení ve věci samé. Stěžovatel se odvolal.

Krátce nato podal stěžovatel návrh, aby byli jeho synové umístěni do ústavní reintegrační péče. Stěžovatel přitom uvedl, že je matka naváděla, aby jej nenáviděli, že jsou velmi traumatizováni a že ponechání dětí u matky by bylo tím nejdrastičtějším řešením. Obvodní soud tento návrh dne 22. dubna 2004 zamítl s tím, že matce nelze z hlediska výchovy nic vytýkat a že příčinou strádání dětí je chování obou rodičů. Stěžovatel se odvolal.

Dne 23. dubna 2004 psycholožka ustanovená rozhodnutím ze dne 3. března 2004 informovala orgány, že jejích služeb využívají pouze matka a děti, které projevují nepřátelský postoj vůči otci, a že považuje za nutnou rodinou terapii. Stěžovatel se v této souvislosti před opatrovníkem vyjádřil, že jelikož se psycholožka nespecializuje na syndrom zavrženého rodiče, bylo uvedené rozhodnutí odsouzeno k nezdaru.

Dle zprávy opatrovníka o průběhu setkání dne 17. dubna 2004 děti odmítaly se stěžovatelem odejít a pokoušely se utéci; stěžovatel v reakci na to mladšího syna uhodil. Dne 1. května 2004 se stěžovatel dostavil do bydliště dětí v doprovodu policisty, jeho synové ho však odmítli následovat.

Dne 13. května 2004 soud zamítl návrh M. F. na vydání předběžného opatření směřující k zákazu styku stěžovatele s nezletilými a uvedl, že k přijetí meritorního rozhodnutí ve věci práva na styk s dětmi je nutno vypracovat znalecký posudek. M. F. se odvolala.

Ústavní soud dne 8. června 2004 odmítl ústavní stížnost stěžovatele ze dne 7. června 2003 pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedl, že se v souladu se svou judikaturou musel zabývat otázkou, zda průtahy v řízení pokračovaly i v době jeho rozhodování; pakliže tomu tak nebylo, nebylo ani účelné rozhodovat o existenci porušení, a to zejména s ohledem na nemožnost poskytnout stěžovateli náhradu. V daném případě bylo dle názoru Ústavního soudu nesporné, že obvodní soud nese odpovědnost za vytýkané průtahy od 25. června 2002 do 5. června 2003 vzniklé v důsledku ztráty spisu; od té doby však soud postupoval relativně plynule, pročež by byl případný zákrok ze strany Ústavního soudu bezpředmětný, a to bez ohledu na již nastalé nenapravitelné průtahy. Dle Ústavního soudu spočívá zvláštnost dané situace v tom, že stěžovatel byl připraven o styk se svými dětmi, třebaže mu bylo právo na styk s nimi přiznáno rozhodnutím ze dne 14. února 2001, tj. rozhodnutím přijatým na základě dohody mezi rodiči a v situaci, kdy bezesporu bylo v zájmu nezletilých dětí přinutit matku k jeho plnění. Chování obou rodičů v průběhu řízení však vzbudilo pochybnosti o tom, zda by takový nucený výkon nebyl v rozporu se zájmy dětí. Těmito pochybnostmi se musí zabývat další znalecký posudek; před jeho vypracováním je přítomnost nezávislého odborníka na setkáních nezbytná. Dále pak Ústavní soud vyzval soudce, kterému byla věc přidělena, k přijetí účinných opatření, aby se zamezilo průtahům v řízení a zajistilo plnění vůle soudu všemi zúčastněnými. V tomto ohledu Ústavní soud konstatoval, že z postoje matky lze vyčíst nedostatek vůle k plnění soudních rozhodnutí, která nesplňují její očekávání, což nelze trpět žádnému z účastníků řízení. Stěžovatel byl konečně upozorněn na to, že při hodnocení jeho osobnosti musí vzít soudy do úvahy jeho neuctivé chování k soudcům.

V souvislosti s návrhy ze dne 12. července a 27. září 2001 bylo připomenuto, že stěžovatel dne 2. července 2001 vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni, která pak z důvodu jeho arogantního chování sama rozhodla o svém vyloučení z projednávání případu.

Dne 22. června 2004 byla lékařská fakulta v Praze pověřena přezkoumáním vyhotovených znaleckých posudků.

K 30. červenci 2004 se spis nacházel u městského soudu pro účely rozhodnutí o jednotlivých odvoláních účastníků řízení. Jeho kopie byla odeslána znalci k vypracování posudku.

M. F. dne 16. srpna 2004 před opatrovníkem uvedla, že od 1. května 2004 již stěžovatel o styk s dětmi neusiluje, výživné platí pouze nepravidelně, mladší syn se hrozí pomyšlení na setkání s otcem a psycholožka ukončila jejich spolupráci.

Na návrh stěžovatele vydal soud dne 18. srpna 2004 předběžné opatření, jímž M. F. nařídil, aby dětem umožnila zúčastnit se pohřbu jejich děda z otcovy strany. Rozhodnutí se nepodařilo M. F. doručit, ta však prohlásila, že děti se mu stejně v žádném případě nechtěly podrobit.

Veřejný ochránce práv ve své zprávě vypracované dne 30. srpna 2004 na základě stížnosti na práci opatrovníka podané stěžovatelem neshledal žádné závady v činnosti opatrovníka, který vyvinul značné úsilí k tomu, aby stěžovateli pomohl opět navázat vztahy s jeho syny. Stěžovatel však těmto snahám bránil svým neadekvátním přístupem k dětem. Podle stěžovatele je tato zpráva diletantská a neobjektivní.

Obvodní soud pro Prahu 2 dne 24. září 2004 rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 25. dubna 2003. Shledal nesrovnalosti v postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, když tento soud opakovaně nerespektoval sedmidenní zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření. Soud stěžovateli přiznal náhradu za hmotnou škodu, kterou se mu podařilo vyčíslit a prokázat, a v ostatním jeho peněžní nároky zamítl.

Soudkyně, jíž byla věc přidělena, podle všeho na stěžovatele podala trestní oznámení s tvrzením, že ji urážel a vyhrožoval jí. Ze spisu ostatně vyplývá, že stěžovatel se dne 15. března 2005 dostavil k soudu v doprovodu více osob a televizního štábu a přerušil ústní jednání konané soudkyní v jiné věci. Soudkyně později opustila budovu za pomoci justiční stráže a požádala o ochranu; předseda soudu rozhodl o zákazu vstupu stěžovatele do budovy. Stěžovatel uvádí, že se k soudu dostavil pouze proto, aby se soudkyní uspořádal rozhovor, a tvrdí, že se měla dát vyloučit.

Rozsudkem ze dne 8. dubna 2005 rozhodl obvodní soud o zákazu styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Navíc zamítl návrhy stěžovatele na omezení rodičovské zodpovědnosti matky, na změnu rozhodnutí o svěření dětí do výchovy, na snížení výživného a na výkon rozhodnutí ze dne 14. února 2001 a 18. srpna 2004. Pokud jde o návrhy předložené M. F., soud zamítl návrh na zbavení stěžovatele jeho rodičovské zodpovědnosti a zastavil řízení ve věci zvýšení výživného. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, pročež rozsudek nenabyl právní moci.

Městský soud dne 9. dubna 2005 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu vynesené dne 19. listopadu 2004 proti stěžovateli ve vykonávacím řízení o zaplacení výživného, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Soud uvedl, že je-li stěžovatel vlastníkem domu a prohlašuje, že jeho příjmy jsou nedostatečné, protože nemůže najít vhodné zaměstnání, nelze jej považovat za osobu bez prostředků.

2. Trestní stíhání

a) Dne 13. srpna 2003 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným z trestného činu zanedbávání povinné výživy v době od května 2001 do února 2002, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Odsouzení předcházely dva pokusy o výkon uvedené povinnosti soudní cestou. Ke dni 2. listopadu 2004 probíhalo řízení o dovoláních proti dvěma dalším nařízením výkonu rozhodnutí (ve věci dlužného výživného).

b) Rozsudkem ze dne 6. října 2003, který nabyl právní moci dne 19. prosince 2003, byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za dvojí napadení své bývalé manželky.

c) V prosinci roku 2003 bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro únos staršího syna. Stěžovatel byl dne 16. prosince 2003 vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 15. ledna 2004. Rozsudkem městského soudu ze dne 15. března 2005 byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby.

d) Dne 25. února 2004 podal stěžovatel trestní oznámení na M. F., v němž uváděl, že soustavně brání výkonu rozhodnutí o jeho právu na styk s dětmi. Státní zástupce věc odložil.

B. Příslušné vnitrostátní právo

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

Dle ustanovení § 25 manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

Podle § 26 před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

Podle § 26 odst. 4 při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

Soud konečně vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

Z ustanovení § 27 odst. 1 se podává, že dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Podle odstavce 2 však soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Ustanovení § 27 odst. 3 opravňuje soud k omezení styku dítěte s rodičem nebo i k jeho zákazu, vyžaduje-li to zájem dítěte.

Podle ustanovení § 43 vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, zejména a) napomenout vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu, b) stanovit nad nezletilým dohled.

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

Podle § 12 může příslušný orgán sociálně-právní ochrany uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a uvedený orgán takovou pomoc dítěti předtím doporučil.

Podle § 13 rozhoduje obec o opatřeních uvedených v § 43 zákona o rodině, neučinil-li tak soud, a sleduje, zda jsou dodržována.

Občanský soudní řád

Na základě § 81 odst. 1 písm. a) může soud bez návrhu zahájit řízení ve věci péče o nezletilé (zejména svěření do výchovy, styk rodičů s dítětem).

Uvedený kodex obsahuje speciální ustanovení o výkonu rozhodnutí nebo dohod mezi rodiči o výchově nezletilých dětí, o svěření do výchovy a o styku rodičů s dítětem. Na rozhodování o těchto věcech se nevztahují zejména některá obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí včetně § 261, podle kterého lze výkon rozhodnutí nařídit jen na návrh oprávněného.

Podle § 272 odst. 2 předseda senátu před nařízením výkonu rozhodnutí vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě též upozorní na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Podle § 272 odst. 3 předseda senátu zpravidla požádá též příslušný orgán sociální péče, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody.

Z ustanovení § 273 odst. 1 vyplývá, že zůstane-li výše uvedená výzva bezvýsledná, soud nařídí a) výkon rozhodnutí, kterým tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu, uloží pokutu, a to i opětovně, přičemž jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 2 000 Kč (50 000 Kč od 1. ledna 2001) a připadají státu, nebo b) odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu.

Podle § 273 odst. 2 může soud nařídit výkon rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) i bez předchozí výzvy podle § 272 odst. 2, je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí, nebo jestliže by tím bylo splnění soudního rozhodnutí zmařeno.

Podle § 273 odst. 3 je nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odstavce 1 písm. b) závazné pro každého. Soud jej provede v součinnosti s příslušnými státními orgány.

Z § 273 odst. 4 se podává, že pokud to vyžaduje provedení výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit prohlídku bytu a jiných místností povinného nebo jiné osoby, jestliže je možné předpokládat, že se v nich dítě nachází; za tím účelem je oprávněn zjednat si přístup do bytu a jiné místnosti povinného nebo jiné osoby.

Judikatura vnitrostátních soudů Pozn. překl.: Překlad citovaných judikátů do češtiny byl upraven s ohledem na jejich původní české znění (uveřejněné v databázi ASPI).

Rc 1/79: Ve věcech výkonu rozhodnutí podle § 272 a 273 občanského soudního řádu je soud povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků aniž by k tomu byl účastníky řízení vyzván; právě tak je povinen v řízení bez návrhů a bez zbytečných průtahů pokračovat.

Zůstane-li výzva podle § 272 odst. 2 bezvýsledná, má soud tomu, kdo se odmítá podvolit soudnímu rozhodnutí, ukládat postupně pokuty. ni pokuty soud nemusí ukládat, je-li z okolností případu zřejmé, že by jejich ukládání bylo naprosto bezúčelné a znamenalo by jen zbytečné prodlužování výkonu rozhodnutí. Soud může proto kdykoliv od dalšího ukládání pokut upustit a začít s postupem podle § 273 odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesení, kterým nařídí odnětí dítěte, doručí soud osobě, která odmítá rozhodnutí splnit, při vlastním odnětí dítěte.

Soudy někdy povolují odklad výkonu rozhodnutí, ačkoliv ten je v daném řízení vyloučen, v některých případech vyčkávají na vyřízení jiného návrhu ve věcech péče o nezletilé, někdy ze spisu není patrno, proč ve výkonu rozhodnutí není pokračováno, ačkoliv dotčené osoby se pokračování ve výkonu rozhodnutí domáhají. Soudy svou činností mají vychovávat občany k zachovávání zákonů a k důslednému plnění povinností vůči nezletilým dětem. Jestliže při výkonu rozhodnutí o výchově dětí někdy soudy postupují liknavě nebo výkon vůbec neprovádějí, pak neplní tuto svou výchovnou funkci a naopak podporují některé občany v názorech, že rozhodnutí o výchově dětí nemusí respektovat a že dalšími návrhy na změnu předchozích rozhodnutí mohou výkon těchto rozhodnutí úspěšně mařit, což bývá mnohdy v rozporu se zájmy dětí.

Cpj 228/81: Soud je povinen – pokud není podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a pokud se dozví o tom, že pravomocné rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte není dobrovolně respektováno – neprodleně učinit opatření směřující k jeho výkonu.

Je na úvaze soudu, aby posoudil, zda přistoupí k ukládání pokut či k vydání usnesení o odnětí dítěte rodiči, u nějž se nachází. Proti rozhodnutí je přípustné odvolání, kterým se sice odkládá jeho právní moc, nikoliv však jeho vykonatelnost.

Jestliže má být proveden výkon rozhodnutí, kterým byl upraven styk rodičů s dítětem, musí soud postupovat velmi uvážlivě a šetrně, aby výkonem rozhodnutí neutrpěla výchova dítěte, jeho citový vývoj a vztahy k oběma rodičům. V zájmu zdravého vývoje dítěte by mělo mít přednost vynucování povinnosti ukládáním pokut podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu před postupem podle § 273 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud není zřejmé, že by ukládání pokut bylo se zřetelem k celkovému postoji toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí, zcela bezvýsledné.

Před uložením pokuty, popřípadě před nařízením nuceného výkonu, soud zjistí, zda skutečně vinou toho, kdo má dítě u sebe, došlo k porušení povinnosti uložené rozhodnutím o styku a zda nejde např. o nemoc dítěte či jiný vážný důvod, pro který k uskutečnění styku ve stanoveném termínu nemohlo dojít. Zjistí-li se, že k porušení povinnosti uložené rozhodnutím o styku nedošlo buď vůbec nebo k jejímu porušení sice došlo, avšak z objektivních příčin, a bude-li oprávněný rodič přesto na výkonu rozhodnutí trvat, nezbude, než návrh zamítnout, neboť proti nečinnosti soudu by rodič dožadující se nařízení výkonu neměl možnost obrany.

16 Co 230/98: Zásada, podle níž je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení, platí v řízení o výkonu rozhodnutí jen omezeně a uplatní se pouze tehdy, pokud exekuční soud provádí dokazování, tj. zejména k návrhům na zastavení výkonu rozhodnutí. I při nařizování výkonu rozhodnutí podle § 272 a § 273 občanského soudního řádu exekuční soud vychází především ze zkoumání materiálních a formálních předpokladů vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže však při výkonu rozhodnutí zkoumat důvody a správnost vykonávaného rozhodnutí a nemůže ani hodnotit jeho povahu či formu.

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

1. Stěžovatel s odvoláním na článek 6 odst. 1 Úmluvy tvrdí, že jeho záležitost nebyla projednána spravedlivě, nestranně a v přiměřené lhůtě a že soud porušuje zásadu rovnosti stran.

Ve svém doplňujícím stanovisku ze dne 1. července 2005 stěžovatel namítá porušení svého práva na přístup k soudu s odůvodněním, že mu soudy odmítají ustanovit právního zástupce na náklady státu, a znemožňují mu tak, aby se obrátil na soudy vyšších stupňů.

2. Stěžovatel rovněž poukazuje na zásah do svého práva na respektování rodinného života zaručeného článkem 8 Úmluvy. Tento zásah dle jeho tvrzení spočívá jednak v délce řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti a jednak v nemožnosti uskutečnit styk s dětmi upravený vykonatelným rozhodnutím.

3. Stěžovatel dále tvrdí, že se stal obětí diskriminace na základě pohlaví a pravděpodobně také na základě majetku, což zakazuje článek 14 Úmluvy. S odvoláním na různé výňatky z domácího tisku tvrdí, že v rodinných věcech se české soudy dopouštějí z hlediska článku 5 Protokolu č. 7 systematické diskriminace vůči otcům dětí.

4. Ve svém stanovisku ze dne 14. ledna 2005 stěžovatel rovněž namítá neexistenci účinného právního prostředky nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož prostřednictvím by bylo možné zjednat nápravu průtahů v řízení.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

1. K námitkám opírajícím se o článek 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel uplatňuje několik námitek na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) nestranným soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

1.1. Stěžovatel na prvním místě namítá nepřiměřenou délku řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, jehož význam pro zachování vztahů s dětmi je značný.

Vláda uvádí, že sporné řízení je po skutkové stránce složité, neboť vyžaduje podrobný rozbor otázek psychologické povahy. K tomu se přičítá napětí mezi účastníky řízení a vysoký počet jejich návrhů na vydání předběžných opatření, o nichž je třeba rozhodovat souběžně. Značná procesní aktivita rodičů a nerespektování práva stěžovatele na styk s dětmi ze strany matky rovněž přispívají k prodlužování délky sporu, stejně jako různé opravné prostředky, jichž účastníci řízení soustavně využívají a které vyžadují vzájemnou součinnost soudů několika stupňů. Co se týče postupu soudů, vláda tvrdí, že odvolacímu soudu nelze vytýkat žádné průtahy, avšak připouští, že řízení před soudem prvního stupně neprobíhalo vždy plynule. Důvodem byla především ztráta soudního spisu po vynesení rozsudku dne 25. června 2002 a jeho následná rekonstrukce dokončená v červnu roku 2003. Třetí soudkyně, jíž byla věc přidělena v lednu 2004, naproti tomu projevila velkou snahu o rozhodnutí ve věci samé, čemuž nasvědčuje rozsudek ze dne 30. března 2004 a rovněž ustanovení znalce dne 22. června 2004; dalšímu postupu ve věci však ustavičně brání návrhy na vydání předběžných opatření, které vyžadují přednostní projednání. Za těchto okolností a s vědomím toho, že daný případ vyžaduje mimořádné úsilí ze strany soudů, vláda ponechává posouzení délky řízení v dané věci na uvážení Soudu.

Stěžovatel trvá na své námitce, kterou opírá o názor vyjádřený Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 8. června 2004, podle kterého v řízení došlo k nenapravitelným průtahům, a dále o rozhodnutí ze dne 24. září 2004, v němž bylo shledáno, že obvodní soud překročil lhůty stanovené zákonem pro rozhodování o předběžných opatřeních navrhovaných účastníky řízení. Stěžovatel mimo jiné uvádí, že jisté soudkyně ve věci vědomě nejednaly, což byl také důvod, proč byla jedné z nich věc odňata. Pokud se konečně jedná o argument vlády ohledně jeho procesní aktivity, stěžovatel tvrdí, že k použití různých vnitrostátních prostředků nápravy, které mu poskytuje vnitrostátního právo, ho donutily nečinnost a nesprávný postup soudů.

Soud se s ohledem na předložené skutečnosti a na kritéria vyvozená ze své judikatury ve věci přiměřené lhůty domnívá, že o této námitce je třeba rozhodnout v rámci projednání věci samé.

1.2. Stěžovatel na druhém místě namítá, že mu nebylo přiznáno právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že soudy porušují zásadu rovnosti stran, a tvrdí, že soudy nejsou nestranné.

Soud uvádí, že v situaci, kdy řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti před vnitrostátními soudy ještě neskončilo, se tato část stížnosti jeví jako předčasná. I kdyby měl stěžovatel v úmyslu namítat způsob, jakým soudy projednávaly jeho návrhy na vydání předvězných opatření nebo jeho námitky podjatosti vznesené vůči jednotlivým soudkyním, je Soud nucen konstatovat, bez ohledu na otázku použitelnosti článku 6 odst. 1 na tyto druhy návrhů [Suzanna Starikow proti Německu (rozhodnutí), č. 23395/02, 10. duben 2003], že stěžovatel opomněl uplatnit tyto námitky v řízení před Ústavním soudem. Nevyhověl tak podmínce vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy zakotvené v článku 35 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti a s ohledem na níže posuzovanou námitku týkající se práva na přístup k soudu považuje Soud za vhodné podotknout, že si stěžovatel vyhledal advokáta pro účely zastoupení v řízení o své ústavní stížnosti ze dne 7. června 2003 a rovněž v tomto řízení před Soudem.

Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti je třeba v souladu s článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnout.

1.3. Ve svém doplňujícím stanovisku ze dne 1. července 2005 vznesl stěžovatel námitku týkající se jeho práva na přístup k soudu. S odvoláním zejména na rozhodnutí městského soudu ze dne 9. dubna 2005, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení právního zástupce na náklady státu, stěžovatel tvrdí, že soudy zneužily jeho finanční tísně a znemožňují mu přístup k soudům vyšších stupňů.

V rozhodnutí ze dne 9. dubna 2005 však Soud neshledává žádný náznak svévole. Soud k tomu dále poznamenává, že ačkoliv je stěžovatel v řízení před ním zastoupen advokátem, nepožádal o poskytnutí právní pomoci; nemůže se tedy z vlastního podnětu zabývat jeho hmotnou situací. Ze spisu konečně nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta, jak mu to umožňuje § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti je třeba zamítnout jako zjevně neopodstatněnou v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

Na žádost Soudu se vláda vyjádřila k námitce týkající se práva na přístup k soudu z hlediska neprovedení výkonu rozhodnutí, jímž bylo stěžovateli přiznáno právo na styk s dětmi (Koltsov proti Rusku, č. 41304/02, § 21 a 22, 24. února 2005). Vláda tvrdí, že průtahy ve výkonu rozhodnutí mohou být ospravedlněny zvláštními okolnostmi případu, k čemuž došlo i v dané věci, třebaže vnitrostátní orgány při zajištění výkonu práva stěžovatele vyvíjely soustavné úsilí a prokázaly dobrou vůli.

Vzhledem k tomu, že se tato tvrzení překrývají s tvrzeními ohledně dodržování článku 8 Úmluvy, se Soud domnívá, že je třeba je zkoumat z hlediska právě tohoto ustanovení. Dle jeho názoru okolnosti případu nutně nevyžadují posouzení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy [viz, a contrario, Pini a ostatní proti Rumunsku, č. 78028/01 a č. 78030/01, § 167, ESLP 2004-… (výňatky), a mutatis mutandis, Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a č. 40104/98, § 77, 24. duben 2003].

2. K námitce opírající se o článek 8 Úmluvy

Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že délka rozhodovacího procesu měla nepříznivý dopad na jeho právo na respektování rodinného života, a na straně druhé namítá, že neměl možnost dosáhnout výkonu práva na styk s dětmi, které mu soudy předběžně poskytly, a podílet se tak na výchově svých dětí. Přitom se dovolává článku 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (…) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Vláda úvodem připomíná, že právo stěžovatele na styk s dětmi bylo nejdříve upraveno dohodou rodičů, která byla v platnosti od 13. září 2000, a následně předběžným opatřením přijatým dne 14. února 2001. Na základě těchto rozhodnutí se stěžovatel stýkal se svými dětmi, které byly svěřeny do výchovy matky, až do června 2001. Po tomto datu, když mu bylo znemožněno navštěvovat své syny, podal několik návrhů na výkon rozhodnutí (ze dne 12. července 2001, 27. září 2002 a 24. dubna 2003). Od června 2003 do února 2004 byl stěžovateli rozhodnutím ze dne 10. června 2003 styk s nezletilými dětmi zakázán. Toto rozhodnutí bylo zrušeno dne 26. listopadu 2003 s účinností od 12. února 2004.

Za těchto okolností vyzval soud dne 2. března 2004 matku k plnění povinnosti předávat děti stěžovateli. Vláda uvádí, že upustil-li soud od použití přísnějších donucovacích prostředků vůči matce, bylo to s cílem zabránit traumatizování dětí v situaci, kdy k otci projevovaly negativní postoj a kdy vztahy mezi rodiči byly velmi konfliktní. Správnost tohoto uvažování se ostatně potvrdila při setkáních uskutečněných za přítomnosti opatrovníka v roce 2004. Případně uložená pokuta matce by navíc postihla spíše děti.

Vláda rovněž tvrdí, že setkání mezi dotyčnými osobami byla od samého začátku problematická, neboť děti, jejichž přání musela být v určité míře respektována, prohlašovaly, že se nechtějí se svým otcem stýkat. Stěžovatel se navíc nechoval takovým způsobem, aby získal zpět náklonnost svých synů, a způsobil tak ztroskotání několika pokusů o uskutečnění styku. Při jedné z příležitostí například udeřil svého mladšího syna. Jindy zase odvedl staršího syna k sobě, a to ještě předtím, než se úprava na styk s dětmi stala vykonatelnou. Konečně je třeba dodat, že stěžovatel odmítl návrh na pomoc psychologa a neplnil řádně svou vyživovací povinnost.

Vláda dále poznamenává, že opatrovník, který byl se situací v rodině obeznámen, se snažil přimět matku k plnění jejích povinností, upozorňoval ji na nebezpečí plynoucí z manipulace dětí a navzdory odmítavému postoji stěžovatele se snažil zajistit dotčeným odbornou pomoc.

Za těchto okolností vláda tvrdí, že s ohledem na nejvyšší zájmy dětí, které neumožňovaly použít donucení, orgány vystupující v dané věci neopomněly přijmout pozitivní přípravná opatření a vyvinuly dostatečné úsilí k zajištění práva stěžovatele na styk s dětmi.

Stěžovatel naprosto nesouhlasí s tvrzením vlády, která se dle jeho názoru uchýlila k různým nepodloženým tvrzením s cílem mu uškodit. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době vydání předběžného opatření ze dne 14. února 2001 byly vztahy mezi ním a dětmi zcela normální a jejich kontakt byl pravidelný. Přestože žádal výkon zmíněného opatření, jakmile mu bývalá manželka začala ve stycích bránit, soud zůstal nečinný až do března 2004, tj. do vydání jediné výzvy určené matce. V této souvislosti se stěžovatel také odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. června 2004, ve kterém se uvádí, že předběžné opatření bylo vydáno „v situaci, kdy bezesporu bylo v zájmu nezletilých dětí přinutit matku k jeho plnění“ a že nelze žádnému z účastníků řízení trpět neplnění pravomocných soudních rozhodnutí. Současně tvrdí, že v českém právním řádu není upraven žádný důvod, který by soudům umožňoval nezabývat se návrhem na výkon rozhodnutí týkajícího se nezletilých dětí. Skutečnosti, které dnes vláda předkládá, jsou irelevantní, neboť kdyby již netrvaly důvody, jež přiměly soud k vydání předběžného opatření ze dne 14. února 2001, soud by byl nucen toto opatření zrušit, k čemuž v daném případě nedošlo.

Nerespektování práva stěžovatele na rodinný život ze strany státu se projevilo také vydáním rozhodnutí ze dne 10. června 2003, které bylo neoprávněné, kruté a v rozporu s vyjádřeními znalců a se zájmy dětí a na jehož podkladě byl svévolně zbaven svého práva na styk s dětmi po dobu několika měsíců, přestože jej zákon činí zodpovědným za výchovu svých synů. V této souvislosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s vládou, pro kterou „právo na styk otce s dítětem“ představuje pouze ústupek vůči otci, se kterým se stěžovatel nehodlá spokojit. Stěžovatel ve skutečnosti vždy požadoval rovnocenný podíl na výchově svých dětí a poté, co se ukázalo, že matka je chce využít pro svou vlastní pomstu, marně požadoval svěření dětí do vlastní výchovy.

Stěžovatel mimo jiné uvádí, že kdyby orgány vůči matce postupovaly stejným způsobem jako vůči němu (byl vzat do vazby, když chtěl strávit víkend se svým synem, a odsouzen pro zanedbání povinné výživy, přestože byl nezaměstnán, nehledě na mezinárodní zákaz uvěznění pro dluh), jeho děti by dnes netrpěly psychickými problémy a syndromem zavrženého rodiče. Ze stanoviska vlády však vyplývá, že orgány dokonce neuvažovaly ani o postihu matky pro neplnění předběžného opatření. Stěžovatel dodává, že údajný návrh na psychologickou pomoc spočíval ve sjednání návštěv v době, která mu nevyhovovala, na což soud marně upozorňoval.

Takové počínání vnitrostátních orgánů ve stěžovateli vzbuzuje vážné pochybnosti o jejich schopnosti vystihnout nejvyšší zájmy dětí a jeho důsledky, které vedly ke zničení jeho rodinného života, jsou nenapravitelné.

Soud se po vyslechnutí všech argumentů účastníků řízení domnívá, že tato část stížnosti nastoluje závažné otázky po stránce skutkové i právní, které nelze vyřešit v této fázi projednávání stížnosti, a které tedy vyžadují posouzení ve věci samé. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti nelze považovat za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný další důvod nepřijatelnosti nebyl shledán.

3. K námitce opírající se o článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy a o článek 5 Protokolu č. 7

Stěžovatel s poukazem na tato ustanovení namítá, že se stal obětí diskriminace na základě pohlaví a pravděpodobně též na základě majetku. S odvoláním na různé výňatky z domácího tisku rovněž uvádí, že v rodinných věcech jsou rozvedení otci ze strany českých soudů soustavně diskriminováni.

Článek 14 Úmluvy zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 5 Protokolu č. 7 zní:

„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí“.

Vláda s poukazem na skutečnost, že stěžovatel tyto námitky neuplatnil před Ústavním soudem, namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (viz, mutatis mutandis, Voleský proti České republice (rozh.), č. 63627/00, 23. září 2003). Zároveň uvádí, že jelikož článek 14 Úmluvy obsahuje zákaz veškeré diskriminace při respektování rodinného života, není třeba se tvrzeními stěžovatele zabývat zvlášť na poli článku 5 Protokolu č. 7.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Českou republiku, které má k dispozici, bývá péče o nezletilé děti svěřována většinou matce, jakmile se o této otázce rozhoduje poprvé V roce 2003 tomu tak bylo v 89,9 % případů oproti 7,1 % případů, ve kterých byly děti svěřeny do výchovy otců. . Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s obtížemi. Vzhledem k tomu, že však původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva styku s dítětem podávají otcové, nejedná se o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda dále zdůrazňuje nutnost vykládat statistiky v kontextu dalších skutečností. Tyto údaje především neumožňují zjistit, který z rodičů o svěření do výchovy skutečně požádal. V tomto ohledu vláda uvádí jako příklad částečný místní průzkum provedený v roce 1999 u jednoho z okresních soudů, z nějž vyplývá, že zatímco pouze 16 % otců požadovalo svěření dětí do výchovy, 34 % z nich mělo úspěch ve věci a ve 23 % případů byly děti svěřeny do střídavé nebo společné výchovy. Ze sociologických studií pak jednoznačně vyplývá, že ačkoliv tradiční rozdělení rodičovských rolí v České republice pomalu směřuje k překonání rozdílů, výchova dětí se stále soustřeďuje v rukou žen. Takto lze pochopit, že děti nízkého věku jsou v prvé řadě svěřovány do výchovy matek.

Pokud se jedná o projednávaný případ, vláda tvrdí, že ve stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k diskriminaci nebo rozdílnému zacházení. K tomu poznamenává, že v rámci dohody týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti uzavřené v roce 2000 stěžovatel souhlasil s tím, že děti budou svěřeny do výchovy jeho manželky. Z pohledu následujících událostí nelze tvrdit, že soudy nebo opatrovník zvýhodňovali matku na základě jejího pohlaví. Jisté rozdíly v zacházení s oběma rodiči, k nimž případně mohlo dojít, svědčí pouze o citlivém přístupu soudu a o jeho vůli chránit děti.

Stěžovatel své opominutí využít všechny dostupné prostředky nápravy ospravedlňuje několika závažnými důvody, včetně nepřiměřené délky řízení a obvyklé délky řízení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a rovněž tak jejich trvale a otevřeně diskriminační judikatury.

Stěžovatel dále podotýká, že vláda nepředložila žádný rozumný argument ani objektivní důkaz, které by hovořily ve prospěch svěřování dětí starších více než jeden rok do výchovy matek. Soudy zabývající se jeho případem v dané věci projevovaly od samého počátku protiotcovský postoj (převzatý ve stanovisku vlády), o čemž svědčí rozhodnutí o jeho vzetí do vazby, jakmile údajně porušil předběžné opatření, přestože je matka nerespektovala soustavně, nebo jeho odsouzení pro zanedbání povinné výživy. Nakonec uvádí, že jestliže na počátku souhlasil se svěřením dětí do výchovy matky, bylo tomu tak proto, že dohoda z roku 2000 mu na oplátku umožňovala vykonávat rodičovská práva bez omezení.

Soud předně bere na vědomí argumenty účastníků řízení týkající se podmínky vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Nepovažuje však za nutné zabývat se v daném případě otázkou, zdali stěžovatel této podmínce vyhověl, neboť i za předpokladu, že by tak učinil, jsou jeho námitky nepřijatelné z jiných dále uvedených důvodů.

Soud připomíná, že na poli článku 14 Úmluvy může být nastolena sporná otázka pouze tehdy, jedná-li se o nedůvodné rozdíly v zacházení s některými osobami oproti jiným osobám, které se nacházejí v obdobných situacích. Stěžovatel však v daném případě jednak předkládá obecná tvrzení podepřená výňatky z domácího tisku a jednak opakuje argumenty o neschopnosti orgánů zajistit mu reálný podíl na výchově svých dětí, včetně donucovacích opatření vůči matce nebo rozhodnutí o změně výchovy. Tyto argumenty již však byly uplatněny v rámci článku 8 a jsou nadále předmětem zkoumání ze strany Soudu. Stěžovatel ostatně netvrdil, že diskriminace otců je důsledkem příslušných právních předpisů nebo rozdílů v řízení {viz, a contrario, Sommerfeld proti Německu [velký senát], č. 31871/96, § 94 a 98, ESLP 2003-VIII (výňatky)}.

Mimoto nic z obsahu spisu nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti svá rozhodnutí, která ostatně nebyla konečná, opíraly o skutečnosti namítané stěžovatelem, jako je jeho pohlaví nebo majetek. Naopak, jejich odůvodnění spočívalo výslovně na rozboru rodinné situace, postoji rodičů a přání nezletilých dětí.

Z pohledu Soudu tak stěžovatel neprokázal, že by v jiné situaci, která by byla obdobná situaci v projednávaném případě, bylo rozvedené matce poskytnuto příznivější zacházení. Na základě skutečností předložených stěžovatelem tudíž nelze odhalit žádný náznak diskriminace z důvodu pohlaví, a tím spíše ani z důvodu majetku.

Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 5 Protokolu č. 7, Soud konstatuje, že tato námitka se překrývá s námitkami, o nichž bylo pojednáno výše. Za těchto okolností nespatřuje žádný důvod, aby se jí zabýval zvlášť [viz, mutatis mutandis, Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV].

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

4. Stěžovatel konečně namítá neexistenci účinného právního prostředku nápravy, jehož prostřednictvím by bylo možné zjednat nápravu průtahů v řízení. V tomto ohledu se dovolává článku 13 Úmluvy, který zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností“.

Vláda ponechává posouzení této námitky na uvážení Soudu.

Stěžovatel se odvolává na rozsudek Hartman proti České republice (č. 53341/99, ESLP 2003-VIII (výňatky)), ve kterém Soud dospěl k závěru o neexistenci účinného právního prostředku nápravy v českém právu, jehož prostřednictvím by stěžovatelé mohli namítat délku řízení.

Soud se po vyslechnutí všech argumentů účastníků řízení domnívá, že tato část stížnosti nastoluje závažné otázky po stránce skutkové i právní, které nelze vyřešit v této fázi projednávání stížnosti, a které tedy vyžadují posouzení ve věci samé. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti nelze považovat za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný další důvod nepřijatelnosti nebyl shledán.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

prohlašuje námitky stěžovatele týkající se délky řízení, zásahu do jeho práva na respektování rodinného života a neexistence účinného právního prostředku nápravy v souvislosti s délkou řízení za přijatelné, čímž není dotčeno rozhodování ve věci samé;

prohlašuje stížnost ve zbytku za nepřijatelnou.


S. Dollé
J.-P. Costa
tajemnice
předseda